Jaká je evropská a česká legislativa v oblasti azbestů

Azbest (osinek) je obecné technické a obchodní označení vláknité formy některých silikátových minerálů ze skupin serpentinů a amfibolů. Díky svým materiálovým vlastnostem, zejména vysoké tepelné a chemické odolnosti, ohebnosti a vysoké pevnosti v tahu, byly azbesty v minulosti ve velké míře průmyslově využívány. Specifická vláknitá stavba azbestů, společně se silikátovou chemickou povahou, které předurčují technologicky prospěšné fyzikální a chemické vlastnosti jsou však také hlavním důvodem jejich zdravotních rizik. Díky tvorbě vláken mikroskopických rozměrů totiž dochází k poměrně dlouhému udržování azbestů ve vznosu ve vzduchovém sloupci, a tím i k riziku vdechování člověkem. Usazování azbestových vláken v dýchacím systému člověka může následně vést ke vzniku závažných onemocnění, jakými jsou například rakovina plic nebo hrudní dutiny (mezotheliom). Proto jsou již delší dobu všechny azbesty hodnoceny jako karcinogeny. Zdravotní rizika azbestů jsou detailněji popsána v části „Kde se azbesty používaly a jak působí na lidské zdraví“.

Vzhledem k výsledkům řady studií prokazujících negativní vliv azbestu na lidské zdraví došlo na počátku 80. let 20. století k výraznému omezení používání azbestů na celoevropské úrovni.  Již v roce 1983 byla schválena směrnice Rady evropského společenství 477.EEC/1983 na ochranu zaměstnanců proti riziku azbestu. Tato směrnice zakazovala některé formy aplikace azbestů, například stříkáním a byly jí nastaveny limity pro expozici azbestu. Ve stejném roce pak byla přijata první restrikční opatření, týkající se trhu s azbestem. Bylo omezeno obchodování s krokydolitovým azbestem a zavedeno povinné výstražné označování výrobků, obsahujících azbest (směrnice Rady ES 478.EEC/1983). Omezení obchodování bylo v roce 1985 (610.EEC/1985) a 1991 (659.EEC/1991) rozšířeno i na ostatní amfibolové azbesty a pro 14 vyjmenovaných případů použití chryzotilu (například v hračkách, vybraných stavebních a izolačních hmotách nebo textiliích).

V roce 1999 pak rozhodla Evropská komise (77.EEC/1999) o postupném odstranění veškerého využití azbestu a zákazu používání všech jeho typů od 1. 1. 2005. Zákaz těžby azbestu a výroby a zpracování výrobků obsahujících azbest vstoupil v platnost v dubnu roku 2006, a to na základě Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/18/ES.

Pokud jde o limity přípustné expozice azbestem, v roce 1991 byla Směrnicí rady Evropského společenství 382.EEC/1991 stanovena maximální hladina expozice na 0,6 f/cm3 (vláken/ml) pro chryzotil a 0,3 f/cm3 pro všechny ostatní formy azbestu. Tento limit pak naposledy upravila výše uvedená směrnice 2003/18/ES, která vyžaduje, aby expozice pracovníků byla vždy nižší než 0,1 vlákna/cm3, a to bez ohledu na typ azbestu.

Na zdravotní rizika azbestů postupně reagovala také československá a česká legislativa. V roce 1984 byl směrnicí Ministerstva zdravotnictví ČSR – hlavního hygienika ČSR č. 64/1984 Sb. azbest zařazen mezi prokázané karcinogeny. Používání azbestových (chryzotilových) výrobků bylo touto směrnicí omezeno pouze na případy, kdy nebylo možno použít jiné materiály a byla rovněž zakázána aplikace azbestu nástřikem. Počínaje rokem 1997 pak nebyla povolována výroba azbestových materiálů. Od tohoto roku by se tedy v nově stavěných budovách již azbest neměl vyskytovat, avšak jejich používání ve stávajících objektech pokračuje do současnosti.

Následně, zákon č. 157/1998 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích definoval v příloze 2 látky, jejichž dovoz, vývoz, výroba a distribuce jsou v ČR zakázány. Do tohoto seznamu byla zařazena všechna amfibolová vlákna. Tento zákon byl vstupem ČR do EU nahrazen zákonem č. 356/2003 Sb., na který navazovala vyhláška č. 221/2004 Sb., která v přílohách 1 a 2 uváděla seznamy těchto látek, mezi které řadila i chryzotil a amfibolové azbesty.

V současné době se k problematice azbestu vztahuje v České republice několik legislativních dokumentů, kterými zejména jsou:

Platným českým technickým dokumentem, který se zabývá problematikou azbestů, je pak norma ČSN EN ISO 16000-7:2008 Vnitřní ovzduší – Část 7: Postup odběru vzorku při stanovení koncentrace azbestových vláken v ovzduší.

Je však potřeba zdůraznit, že tyto legislativní nebo technické dokumenty nejsou sjednoceny a vzájemně provázány. Navíc, uvedená legislativa řeší buď otázku přítomnosti azbestů ve stavebních materiálech a/nebo odpadech, do kterých byla vlákna úmyslně přidána nebo se zabývá pracovním prostředím a uvolňováním azbestových vláken do ovzduší.

Horniny jakožto přírodniny tvořící zemskou kůru se od stavebních nebo jiných člověkem vyrobených materiálů zřetelně odlišují tím, že případně se vyskytující azbestová vlákna jsou přirozenou součástí horniny vzniklou přírodními geologickými pochody a nebyla do ní přidána uměle, se zřejmým technologickým záměrem. Na horniny ani na těženou surovinu při jejím zpracování na jednotlivé frakce drceného kameniva se tak nevztahují žádné povinnosti, omezení či zákazy v souvislosti s obsahem přirozeně se vyskytujících azbestů. V této oblasti je zásadním dokumentem směrnice Rady 76/769/EHS, která byla následně přejata do nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek (REACH). Podle čl. 2, odst. 7, písm. b) a přílohy V nařízení REACH se z povinnosti registrace vyjímají vyjmenované látky, které se vyskytují v přírodě, nejsou-li chemicky upravené. Mezi těmito látkami jsou výslovně uvedeny, mimo jiné, rovněž minerální látky, mezi něž spadají také horniny a kamenivo. Zároveň, příloha XVII tohoto nařízení v bodě 6 jednoznačně uvádí, že zákaz uvádět na trh a používat předměty s azbestovými vlákny se vztahuje pouze na situaci, kdy byla vlákna do výrobku přidána záměrně.