Horniny, které mohou obsahovat azbestové minerály lze, velmi zjednodušeně, rozdělit na dvě základní skupiny, a to na: (1) horniny s tzv. hadcovým azbestem (chryzotilem) a (2) na horniny obsahující amfibolový azbest, který je v podmínkách České republiky nejčastěji reprezentován jednoklonným amfibolem tremolit-aktinolitové řady. Z hlediska geneze a chemismu se v naprosté většině případů jedná o bazické (44 – 52% SiO₂, tj. oxidu křemičitého v chemické analýze) a/nebo ultrabazické (< 44% SiO₂) vyvřeliny a jejich přeměnou vzniklé metamorfity. Mineralogicky jde pak o horniny, které jako podstatnou primární horninotvornou složku obsahují amfiboly, pyroxeny nebo olivín. Azbesty vznikají jako produkt postgenetických alteračních přeměn (např. serpentinizace nebo uralitizace) těchto primárních mafických minerálů nebo se vyskytují jako výplň puklin a trhlin. Jelikož jsou tyto procesy závislé na určitých mineralogicko-chemických předpokladech, omezuje se případný výskyt azbestových vláken pouze a právě na určité druhy hornin. To však v žádném případě neznamená, že každá z těchto „vhodných“ hornin musí nutně azbestová vlákna obsahovat.

Škála hornin, potenciálně obsahujících amfibolový azbest, je nepoměrně širší, než jsou horniny s chryzotilem a je představována zejména některými bazickými vyvřelinami (gabry a především proterozoickými bazalty - spility) nebo jejich přeměněnými ekvivalenty převážně nízkého nebo středního stupně metamorfózy (hlavně zelenými břidlicemi nebo amfibolity). Amfibolové azbesty pak mohou být rovněž vázány na vybrané, poměrně vzácně se vyskytující, vyvřelé horniny ultrabazického složení (například peridotity typu lherzolitu nebo dunitu) a metamorfovaná ultrabazika (aktinolitové a tremolitové břidlice, popřípadě krupníky nebo serpentinity). Naproti tomu hadcový azbest, tj. chryzotil je přítomen prakticky pouze v metamorfovaných ultrabazitech, jmenovitě serpentinitech (hadcích).

Splity, zelené břidlice, amfibolity a hadce tak reprezentují hlavní typy hornin potenciálně obsahující azbest v rámci České republiky. Význam jiných hornin, například krystalických vápenců nebo dolomitů, jako možných nositelů přirozeně se vyskytujících azbestů je zcela okrajový. Německá norma TRGS 517 ve své příloze 1 uvádí i další horniny, které mohou potencionálně obsahovat azbestové minerály. Jedná se především o některé druhy bazických nebo alkalických efuziv, jmenovitě bazalt, bazanit, tefrit a fonolit (znělec). Jak však upozorňují Mašek et al. (2014), tyto kenozoické vulkanity jsou na území České republiky zcela bez azbestových minerálů. Neexistuje jediný, geologicky a petrograficky racionálně podložený důvod je považovat za možné rizikové horniny z hlediska obsahu přirozeně se vyskytujícího azbestu.

Území České republiky je tvořeno dvěma základními regionálně geologickými celky s odlišnou geologickou minulostí a s rozdílným stářím. Čechy a většina Moravy a Slezska jsou součástí Českého masívu, který náleží do tzv. hercynského (variského) horstva, vzniklého vrásněním během devonu a karbonu přibližně před 380 – 300 milióny lety. Plošně menší část Moravy a Slezska, zhruba ležící na východ od linie Znojmo – Ostrava, pak náleží vnějším okrajovým částem orogénu Západních Karpat, který je součástí mladšího alpinského horstva vzniklého během křídy a zejména terciéru. S ohledem na skutečnost, že výskyty hadcového i amfibolového azbestu jsou vázány na vyvřelé a metamorfované horniny vhodného chemického a mineralogického složení, lze za území „azbestové sterility“ v rámci České republiky označit geologické jednotky, tvořené sedimentárními horninami. Mezi oblasti bez výskytu azbestových minerálů na území České republiky je tak možno zařadit víceméně celou jednotku Vnějších Západních Karpat, tvořených výhradně mezozoickými a terciérními sedimenty. V rámci části České republiky, geologicky tvořené Český masivem, pak k územím bez povrchových výskytů azbestonosných hornin patří (Mašek et al. 2014):

oblasti zhruba s mocným kvartérním pokryvem, např. v okolí významných vodních toků (Labe, dolní Vltava, střední a dolní Morava),
terciérní pánve – chebská, sokolovská, mostecká, žitavská, budějovická a třeboňská, které jsou vyplněny převážně sladkovodními sedimenty říčního a jezerního původu (u dvou posledních jsou zastoupeny také sedimenty svrchnokřídového stáří),
česká křídová pánev, pokrývající značnou část severní poloviny Čech o ploše zhruba 14 600 km² v oblasti mezi Louny, Prahou, Kolínem, Chrudimí, Svitavami, Českou Třebovou, Náchodem, Jičínem, Turnovem, Jablonným v Podještědí a Děčínem,
limnické permokarbonské pánve (plzeňská, manětínská, kladensko-rakovnická, brandovská, podkrkonošská a vnitrosudetská) a příkopové propadliny, tzv. brázdy (blanická a boskovická).

Lze tedy konstatovat, že plošný rozsah geologických jednotek, obsahujících horniny bez přítomnosti azbestových minerálů je na současném povrchu České republiky nepoměrně větší než hornin s možným obsahem azbestu. Zároveň platí, že všechny horniny na území České republiky, které potenciálně obsahují azbestové minerály, jsou prvohorní (paleozoické) nebo starší (proterozoické) a budou tedy vázány na oblasti, které vznikly před variským vrásněním nebo v době jeho působení. Konkrétně se bude jednat o vhodné vyvřelé nebo přeměněné horniny bazického nebo ultrabazického chemismu, vystupující v rámci šesti základních tektonometamorfních jednotek Českého masívu (Obr. 1):

moldanubické oblasti (moldanubika),
kutnohorsko-svratecké oblasti, která bývá v současnosti pojímána jako součást moldanubika s.l.,
středočeské oblasti (bohemika) neboli tepelsko-barrandienské oblasti,
krušnohorské oblasti (saxothuringika s.s.) neboli sasko-durynské oblasti,
lužické oblasti (lugika) neboli západosudetské oblasti,
moravskoslezské oblasti (moravosilezika).

Obr. 1 Schéma základního regionálně geologického členění Českého masivu (Chlupáč et al. 2002)

Geograficky jsou tělesa hornin s potencionálním obsahem azbestu soustředěna především ve středních, západních a jižních Čechách, na západní a jižní Moravě a v podhůří Krkonoš, Orlických hor a Jeseníků. Po stránce regionálně geologické lze případný výskyt tzv. přirozeně se vyskytujících azbestů v České republice omezit na následující horninové komplexy, respektive geologické jednotky:

spility (bazalty postižené spilitizací) barrandienského proterozoika středočeské oblasti, vytvářející několik pruhů směru SV-JZ (od východu k západu postupně pruh Klatovy-Dobříš-Říčany, centrální pruh domažlicko-kralupský, pruh Slatina-Pavlíkov a pruh stříbrsko-plaský, viz Obr. 2),

Obr. 2 Schematická mapa rozšíření a stratigrafického členění středočeské oblasti s dobře viditelnými pruhy proterozoických vulkanitů – spilitů (Chlupáč et al. 2002)

metabazity, reprezentované horninami nižších stupňů metamorfózy typu metabazaltů a zelených břidlic, vyskytující se zejména v těchto dílčích jednotkách:

vrbenské skupině silezika moravskoslezské oblasti, např. okolí Vrbna pod Pradědem, Suché Rudné nebo Třemešku,
šternbersko-hornobenešovském pásmu silezika moravskoslezské oblasti, např. okolí Chabičova nebo Ondrášova,
novoměstské skupině orlicko-kladského krystalinika lugické oblasti, např. v širším okolí Rychnova nad Kněžnou nebo Nového Města nad Metují,
tzv. železnobrodském vulkanickém komplexu lugika, např. okolí Semil a Železného Brodu,
sasko-vogtlandském paleozoiku sasko-durynské oblasti, např. lokality v okolí Kraslic, Tisové a Bublavy,
jílovském pásmu, např. v okolí Jílového u Prahy nebo vodní nádrže Slapy.

amfibolity náležící do různých regionálně geologických jednotek Českého masívu, jako například:

pestrá (drosendorfská) skupina moldanubika, vystupující v několika oblastech v jižních a středních Čechách (např. okolí Českého Krumlova, Prachatic, Sušice, Votic apod.), v Posázaví nebo v oblastech západomoravského a strážeckého moldanubika (např. okolí Jemnice, Podhradí nad Dyjí, Náměště nad Oslavou, Bystřice nad Pernštejnem nebo Nového Města na Moravě),
kutnohorské krystalinikum kutnohorsko-svratecké oblasti (např. okolí Kutné Hory, Kolína nebo Čáslavi),
domažlické krystalinikum středočeské oblasti (např. v okolí Domažlic nebo Bělé nad Radbuzou),
mariánsko-lázeňský bazický komplex středočeské oblasti (mezi Mariánskými Lázněmi, Ovesnými Kladruby a Bochovem),
staroměstské krystalinikum lužické oblasti, např. v okolí Hanušovic nebo Starého Města,
jesenický a sobotínský amfibolitový masiv silezika moravskoslezské oblasti,
metabazitová zóna brněnského masívu brunovistulika moravskoslezské oblasti (např. Želešice).

serpentinity (hadce) a serpentinizovaná ultrabazika, vytvářející zpravidla plošně omezená tělesa o délce v desítkách nebo prvních stovkách metrů, a to zejména (Valová 2011, Frýbová 2019):

hadcová tělesa českého moldanubika, např. lokality v okolí vodní nádrže Švihov (Bernartice), dále Starý Smolivec, Borek u Vilémova nebo Utín,
hadce šumavského moldanubika vázané na granulitový masiv Blanského lesa v okolí Křemže, Holubova a Bohouškovic,
hadce západomoravského moldanubika vázané buď na náměšťsko-krumlovské granulitové těleso (např. lokality v okolí Hrubšic, Biskoupek nebo Mohelna) nebo vyskytující se v tělese gföhlské ortoruly (např. lokality v okolí Hrotovic, Rouchovan, Jevišovic nebo Bojanovic),
hadce strážeckého moldanubika - např. Heřmanov, Drahonín, Střítěž, Věžná, Tři Studně nebo Sklenné,
hadce kutnohorského krystalinika kutnohorsko-svratecké oblasti Českého masívu - např. Kutná Hora-Karlov, Mladotice u Čáslavi, Ratboř, Bořetice, Malešov nebo Bečváry,
hadce svrateckého krystalinika kutnohorsko-svratecké oblasti Českého masívu - např. Smrček, Věchnov, Býšovec nebo Bratrušín,
hadcová tělesa nacházející se ve struktuře českého křemenného valu v oblasti mezi Poběžovicemi a Drahotínem,
hadce bohemika vázané na tzv. mariánskolázeňský metabazitový komplex, vystupující severovýchodně od Mariánských Lázní mezi obcemi Mnichov a Prameny,
hadce letovického krystalinika bohemika - např. Letovice nebo Slatinka,
hadce poličského krystalinika bohemika v okolí Jedlové,
hadce krkonošsko-jizerského krystalinika lugika v okolí Loužnice, Alšovic a Klíčnova na Železnobrodsku,
hadce staroměstského krystalinika lugika - např. Chrastice, Raškov, Bušín, Ruda nad Moravou, Habartice, Skorošice nebo Javorník.

drobná tělesa gaber, gabrodioritů nebo gabronoritů vystupující v různých geologických jednotkách Českého masívu - např. Špičák u Deštného v Orlických horách, okolí Týnce nad Labem, Pecerady, Kosobody, Orlovice, Pocinovice, Staré Ransko apod.

vyvřeliny tzv. těšínitové formace ve slezské jednotce vnějších Západních Karpat - např. okolí Nového Jičína, Příbora, Kunčic pod Ondřejníkem, Skotnice, Bašky, Řepišť, Žermanic apod.

Plošné rozšíření výše uvedených vyvřelých a metamorfovaných hornin bazického a ultrabazického chemismu na území České republiky je patrné ze Specializované signální mapy výskytu azbestu v horninách.

Citovaná literatura

Frýbová P. 2019. Serpentinity jako suroviny broušených artefaktů ve východní části střední Evropy. Disertační práce. Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita, Brno, 126 s. + 194 s. příloh.
Gemeinsamen Ministerialblatts (2015): Technische Regel für Gefahrstoffe: Tätigkeiten mit potenziell asbesthaltigen mineralischen Rohstoffen und daraus hergestellten Zubereitungen und Erzeugnissen (TRGS 517). Ausg. 2/2013, GMBl, 2013 (18): 382-396; zul. geänd. GMBl, 2015 (7):137-138. Bundesministerium des Innern, für Bau und Heimat, Berlin, Germany.
Chlupáč I, Brzobohatý R, Kovanda J, Stráník Z. 2002. Geologická minulost České republiky. Academia, Praha. 436 pp.
Mašek D., Fediuk F, Godány J, Rambousek P, Sidorinová T, Vrána S. 2014. Mikroskopický azbest, který se dostává do ovzduší těžbou a úpravou kamene v lomech. Odborná informace ČGS pro odbor geologie MŽP ČR. Česká geologická služba, Praha, 57 s.
Valová P. 2011. Serpentinity jako suroviny broušených artefaktů ve východní části střední Evropy. Rešeršní práce k disertační práci. Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita, Brno, 63 s.

Ve kterých horninách a kde se NOA v České republice mohou vyskytovat